25.06.2011 | Lukáš Souček

Cesta českého trenéra Miroslava Vybírala až do finále s národním týmem Maďarska

Právě probíhající mistrovství světa píše mnoho příběhů. Mnohé z nich vídáme na všech mezinárodních akcích, další jsou ojedinělé a některé až neuvěřitelné. Právě jeden takový přiblížíme v dnešním rozhovoru s Miroslavem Vybíralem. Ten na mistrovství světa začal jako team host a nakonec postoupil s reprezentačním výběrem Maďarska do finále skupiny „B“ jako asistent trenéra.

 

 

 

 

 

 

Z pozice team hosta na střídačku jako asistent trenéra

Jak jste se vlastně dostal k pozici asistenta trenéra maďarského výběru?
Došlo k tomu tak, že jsem jim začal dělat team hosta. Maďaři přijeli o čtyři dny dříve a já šel s nimi na trénink ještě jako hráč. Šel jsem jim ukázat město a večer jsme zašli na pivo, jak to tak první večer bývá. Tam jsme si řekli, že dělám trenéra jak hokejového, tak inlinu. Poté mě požádali o pomoc, protože jejich hlavní trenér měl dorazit až se začátkem mistrovství světa.

Kdy padlo definitivní rozhodnutí, že půjdete s týmem na střídačku i v utkání?
Oni měli vlastně domluvená tři přátelská utkání. První zápas jsem za ně odehrál ještě jako hráč. Pak už bylo potřeba, aby dostali více prostoru na ploše, protože hráli proti kvalitním českým týmům. Dva byly z první ligy, třetí z extraligy a utkání byla víceméně vyrovnaná. Mimo Bonfiru, který hraje právě extraligu. Navíc tam měli jednu pětici z českého národního týmu, který se také sehrával. Tam jsme uhráli velmi dobrý výsledek 5:3, to už jsem byl na střídačce a klukům kreslil různé herní situace. Oni jsou hodně učenliví a tvární, dokážou vstřebávat poznatky velmi rychle.

Na šampionátu jste odehráli pět utkání a všechny vyhráli. Jaké bylo nejtěžší?
Tak ono se dá říci, že žádné utkání nebylo jednoduché. Utkání s Novým Zélandem nám příliš nevyhovovalo. Našemu týmu obecně nevyhovuje hra do plných. Když se tlačíme a musíme něco vymýšlet, tak v tom máme problém. Kluci tu praxi opravdu moc nemají. Většinou to jsou samozřejmě hokejisté. V Maďarsku klasická hrací plocha jako taková vůbec není. Hraje se tam na betonové ploše. Takže když kluci přijeli sem, tak vlastně ani neuměli brzdit. Museli se to naučit. Ukazoval jsem jim různé tandemy a další věci. Pohyb po umělé ploše je hodně odlišný a bylo to v těch prvních utkáních vidět. Vyplatilo se, že nakonec přijeli dřív, vyzkoušeli si to a sehráli kvalitní přípravné zápasy.

A jaké bylo z Vašeho pohledu nejdůležitější?
Nejdůležitější byl asi zápas s Chorvatskem, kde jsme hráli o prvenství ve skupině. Tento zápas byl vlastně takovým odrazovým můstkem, protože jsme ve čtvrtfinále narazili na relativně slabšího soupeře. Chorvatsko jsme k ničemu nepustili. Proměnili jsme tři přesilovky a dva brejky v podstatě smrtícím způsobem. Hráči viděli, že když systém dodržují a hrají inline a ne hokej, tak to přinese výsledek. Všechno vycházelo z výborné defenzívy. Navíc máme dobré oba brankáře a v podstatě je jedno, kdo jde do brány.

Čekal jste, že byste mohli dojít až takhle daleko?
Přiznám se, že v žádném případě. Po prvním tréninku, který jsem s hráči absolvoval, jsem si říkal, že to snad není možné. Ti hráči po tréninku museli vidět, jak mi spadnul úsměv. Já jsem pozitivní člověk pro každou srandu, ale ten trénink, to bylo něco naprosto otřesného. Musím říci, že maďarský tým jsou zápasoví hráči a učí se lépe právě v tom zápase a ne v tréninku. Tam si samozřejmě spoustu věcí ukážeme, ale to nejdůležitější se musí nakreslit na střídačce a vyzkoušet se to přímo v praxi. To žádný trénink nenahradí.

Jak vlastně probíhá komunikace mezi Vámi a hráči?
Moje štěstí je, že dva hráči z týmu hráli pět let juniorskou soutěž na Slovensku. Takže když při tréninku vysvětluji něco úplně do podrobna, tak je to česko-slovensky. Oni jim to přeloží do maďarštiny. Jinak samozřejmě anglicky. Moje angličtina sice není úplně dokonalá, ale tam je to spíše o vzájemném pochopení a důvěře. Oni vidí, že to má trošku nějaký smysl a že neříkám věci, které se nehodí. Zatím to funguje a já věřím, že to dotáhneme do vítězného konce a postoupíme.

Co je pravdy na tom, že Vám byla nabídnuta smlouva u maďarského národního mužstva?
Je to pravda, ale ještě je to pořád na bázi jednání. Já doufám, že to potvrdíme tím, že postoupíme do elitní skupiny a dotáhneme to do konce, abychom mohli pracovat na příští sezóně. Všechno to ale záleží na rozhodnutí generálního manažera.

Bavili jste se o tom, jakou formou by spolupráce probíhala?
Asi by to bylo formou měsíčního soustředění všech hráčů. Základem je samozřejmě to, aby maďarská asociace inline hokeje koupila první hrací plochu a mohla fungovat na domácím poli. Tím pádem by se nemusely platit náklady na přepravu lidí a jejich stravování. Musí to fungovat v domácích podmínkách a do kempu tak může naskočit více lidí. Je to jenom o spolupráci a dobrých lidech. Bude jedině dobře, když se to povede.

O šampionátu a inline hokeji obecně

Češi si zahrají finále s Američany, kdo je podle Vás favoritem?
Samozřejmě bych to přál domácímu týmu, ale ta kvalita Američanů je úplně někde jinde. Mají úžasný pohyb po hřišti. Ti kluci mají neuvěřitelně lehké nohy a situace, které oni vytváří? To je jako z říše snů pro některé mančafty. V podstatě se dá říci, že všichni se tady od nich mají co učit. Není nad to si sehnat DVD ze zápasu a pouštět si ho pořád dokola. Já si myslím, že to bude hodně zajímavý zápas. Jak říkám, samozřejmě bych to přál českému týmu, ale myslím, že Amerika potvrdí své kvality.

Inline je poměrně mladý sport a začíná se teprve rozšiřovat. Kdy myslíte, že se ostatní týmy dokáží vyrovnat těm technicky vyspělejším týmům jako je třeba Amerika nebo Česká republika?
Je to hodně těžké. V Americe je v podstatě stejná základna inline hokejistů jako základna hokejistů ledního hokeje. Tomu se v podstatě nikdo, nikdy nevyrovnaná. Zásobárna talentů je tam nepřeberná a každý ví, že se tomu v Americe všichni věnují. Pochopitelně tam jsou na to prostředky. V oblasti Evropy je to dobrovolný sport a je úžasné, že některé týmy sem vůbec přijedou. Když budu jmenovat Nový Zéland, Jihoafrická republika. To jsou týmy, které pro to dělají maximum, ale mají omezené prostředky a dávají do toho v podstatě i své peníze. Co se týká Evropy, tak tady je potřeba jenom udělat pár kroků. Zkusit mezinárodní spolupráci, zvýšit počet mezinárodních zápasů, ať už na bázi klubové nebo národní. A tím získat tu inlinovou praxi. Jednoduše učit se, učit se, učit se.

Původně mělo na šampionát přijet Japonsko. Z jakého důvodu nedorazilo?
Nepřijeli z toho důvodu, že tam bylo zemětřesení a následně i tsunami. Já přesně nevím, ze kterého místa ti hráči pocházeli, ale zřejmě tam byla i nějaká úmrtí v rodinách. Inlinová asociace oznámila, že nepřijedou a tím se otevřela cesta pro Argentinu, která tu reprezentuje svoji zemi velmi dobře.

Na příštím mistrovství už Japonci budou reprezentovat?
Ano. Japonsko nesestupuje a za rok se mistrovství normálně zúčastní.

Pohled na mistrovství světa očima organizátora

Co vlastně obnáší práce team hosta?
Člověk musí být s daným týmem 24 hodin denně a plnit veškeré požadavky. Stará se, jak spravit výstroj, aby byla připravená na zápas i na trénink. Stará se o odvoz špinavého prádla po tréninku a po zápase. Nosí pití, ovoce, zeleninu. Takže se dá říci, že je to taková holka pro všechno (směje se). Samozřejmě je tam také vedoucí mužstva a je to hlavně o komunikaci. Team host musí být pořád k dispozici na telefonu. V případě zranění se musí o zraněného hráče postarat, odvézt do nemocnice a další věci s tím spojené.

Team host je tedy přidělen ke každému mužstvu?
Na mistrovství je šestnáct týmů a každý tým má svého team hosta. Takže nás je tu celkem šestnáct. Já jsem tu v podstatě už od samého začátku a více méně za mnou každý chodí a ptá se. Všichni mě tu znají, navíc ta atmosféra je tady perfektní a až na nějaké malé výjimky to nemá chybu.

Všichni team hosti jsou z České republiky nebo si někdo přivezl svého?
Nikdo si svého team hosta nepřivezl. Akorát tu máme jednu slečnu, která je ze Slovenska, nedaleko Bratislavy. Ta má na starosti Velkou Británii, která se dostala až do finále. Ještě tu máme jednoho Ukrajince a ten mluví pěti jazyky. Takového člověka, který je schopný dohodnout se s každým mužstvem, nutně potřebujeme.

V úterý se konala oficiální párty mistrovství světa. Jak celá akce probíhala?
V podstatě to vzniklo tak, že lidi, kteří se pohybují okolo týmů, chtěli projevit vděčnost a zajít do města na pivo. Pak se ten zájem najednou začal rozšiřovat, tak jsem si řekl, že by bylo dobré to nějakým způsobem uspořádat ve větším měřítku. Nakonec se naplnil celý bar a všichni se bavili úžasným způsobem až do rána. Neskutečné promísení všech národů. Bylo to opravdu fantastické. Doufám, že se stejným způsobem vydaří i závěrečná párty, kterou připravujeme na sobotu po skončení turnaje.

Na mistrovství světa z Vašich slov zatím samá chvála. Je tady něco, co byste pozměnil či vylepšil, co se organizace týče?
Víceméně v začátcích toho turnaje neměli moji team hosti takovou zkušenost s akcí podobného typu. Většinou se starali o jiný sport a hokej, ať už inline nebo lední hokej, je prostě specifický sport. Hráči vyžadují větší servis. Trošku si to muselo ze začátku sednout, ale nakonec se to naučili. Spolupráce je teď úžasná a všechno funguje. Já bych jim za to chtěl poděkovat, že tady trávili celé dny a odvedli obrovský kus práce, aby všichni byli spokojení a odjeli z Pardubic a vůbec České republiky nadšeni a měli spoustu vzpomínek.